Been there and didn't like it :) Respektive .. nikdo mě do toho křeččího závodu, kdy jsem pracovala v průměru 16 hodin denně, nenutil. Bylo to naprosto dobrovolný a já si toho vlastně ani nevšimla. Bylo vždycky nějaké "ještě tohle", "ještě tamto". Všechno bylo zajímavý. Všechno jsem potřebovala vyzkoušet, udělat, posunout, opravit, vylepšit, naučit se. Trvalo to docela dlouho. A možná bych tam byla doteď, kdybych chtěla být úplně sama. Jen já a moje práce a všechno, co se kolem ní točilo. Naštěstí (pro mě) mám kolem sebe lidi, který mi dali jasně (a ehm několikrát) najevo, že jsem úplně mimo :D Až potom jsem si začala uvědomovat, že se všechno smrsklo "jen" na práci. Že jsem fyzicky i psychicky vyždímaná. Že se okruh "mých" lidí dost smrsknul a tak nějak zúzkoprofilovatěl.:) Čas na rodinu? Pche .. téměř zero (to se nepřiznává snadno). Na sebe? Na sport. Na čtení, bez kterýho bych si dřív nedovedla představit den. Na muziku. Na... ježiš těch věcí najednou bylo. Jako nepřišlo žádný prozření ze dne na den, to abyste si nemysleli :D spíš se ty jednotlivý střípky začaly skládat a mě konečně došlo, že to tak prostě nechci. Mám pocit, že když má člověk svojí práci fakt rád, tak je jednoduchý sklouznout k tomu se u ní zaseknout a nechat se spolknout. A jsou imho období v životě, kdy je to celkem oukej. Pro někoho třeba celej život, co já vim. Ale vždycky je něco za něco ;)