Pravděpodobně se moc dobře známe, jen jsme to zapomněli. Kdysi dávno, velmi, velmi dávno na jiném místě ve Vesmíru jsme sedávali u jednoho ohně. Byly to krásné, zlaté, časy. Všichni měli vše, co potřebovali, nikdo neměl nedostatek a žili jsme v souladu se vším, co je. Jednoho večera si nás náčelník svolal na mimořádný sněm. Kromě důležitých údálostí se také mluvilo o výpravě na jinou planetu. O výpravě, která měla za úkol pomoci jiným bytostem, jejichž svět měl být brzy zatracen. "Možná zapomenete vše, co jste dosud věděli. Možná zapomenete, kým opravdu jste. Ale vždy, když bude nejhůř, přijde někdo, něco co Vám připomene, proč jste tam vydali. Nejspíš si vůbec nebudete jisti, kterou možnost máte zvolit, ale vždycky budete cítit, jakou cestou se vydat. Někdy bude hlas vaší intuice úplně zticha, ale i kdybyste se vydali tou jedinou správnou cestou až na poslední pokus, tak uvidíte, proč tomu tak bylo." Náčelník se na chvíli odmlčel a u ohně převládlo několika minutové ticho. "Teď, když víte, že jde o nelehký úkol, zajímalo by mě," pronesl náčelník, "je tady někdo z vás, kdo by se chtěl vydat našim vzdáleným přátelům pomoci?" Možná ses přihlásil právě ty. Možná jsem se přihlásil i já. To v tomhle životě nejspíš nezjistíme.